Když si pořídíme nějakou novou věc, očekáváme od ní, že nám bude po určitou dobu sloužit tak, jak nám sloužit má. Využíváme ji, dokud je nám prospěšná. A když pak nadejde její čas, zkrátka se jí zase zbavíme. A nahradíme ji něčím novým a lepším. Tak to prostě chodí a není na tom nic nepochopitelného. Nové věci bývají užitečné a stará veteš nám nemá doma co překážet.
Ale pozor! Ne všechny staré věci jsou jenom taková bezcenná veteš. Ne všechno, co je staré, je dobré jenom k tomu, aby se to zlikvidovalo. Zatímco jsou totiž některé staré věci nepotřebné a už nezajímavé, jsou i ty, které jsou jiné. A to přesně opačné. Jsou předměty, které časem nejen nepřicházejí o svou hodnotu, ale třeba se naopak zhodnocují. A stávají se vzácnějšími a třeba i vysloveně vzácnými.
Určitě znáte celou řadu příkladů, které by se daly uvést. Zatímco nám třeba někdy namaloval vzdálený strýček kýčovitý obraz tetičky, kterého se rádi zbavíme při první příležitosti, je známý obraz Mony Lisy mimořádně hodnotným výtvarným dílem, které určitě nikdy někde na smetišti neskončí, a to ani tehdy, když byla zmíněná tetička větší krasavice. Zatímco se v našich obydlích vyskytují skříně z tovární sériové výroby, které splní svůj účel a pak si jimi nanejvýš zatopíme, jsou tu i starožitné almary, za které by dali sběratelé nevím co. A ještě dlouho bych mohl vyjmenovávat podobné případy.
Prostě u sebe můžeme mít kromě staré veteše i starožitnosti. Což je něco docela jiného. Starožitností si naše společnost váží a kdekdo po nich touží. A je za ně pochopitelně ochotný i dobře platit. A když tedy máme doma něco, co je starožitné, ale jenom nám to tu zabírá místo, proč bychom nevyužili výkup starožitností a neprodali to za hezké peníze, že? Když tak učiníme, finančně si polepšíme. A navíc můžeme udělat radost někomu, kdo po tom, co už nechceme, vysloveně touží.
